Tunel Blanka

Představte si běžnou středostavovskou rodinu, kde základ jejího rozpočtu přináší domů otec. A pak se zamyslete nad tím, co byste takovým řekněme Novákovým pověděli, kdyby se vám svěřili s tím, že hlavě rodiny každé ráno svazují tkaničky bot k sobě, přeparkovávají auto, aby ho musel hledat, případně mu blokují koupelnu nebo záchod. Hlupáci, napadne vás, vždyť je ten člověk živí! V případě pražského tunelu Blanka je to více méně podobné: městu, které vytváří zhruba čtvrtinu celostátního HDP, se na osm let rozkopala ne nepodstatná část uliční sítě, do tváře vtiskly série chtěných i nechtěných jam a děr a jeho vedení naočkoval takový balík starostí, že některé jiné věci k řešení musely být upozaděny. Jasně, v zásadě to nebyla zlá schválnost a výsledek je spíše pozitivní než náš „bezvýchodný“ příměr s rodinou, ale snad je jasné, o čem tu je řeč. Zkrátka a dobře: severozápadní část městského okruhu měla být postavena rychleji, a tudíž také levněji. A ušetřený čas a peníze se už dávno měly utrácet na pokračování vnitřního městského obchvatu, který nyní měří něco přes 23 kilometrů a k dokončení mu stále ještě asi deset kilometrů chybí. (více v čísle 21/15)