Lancia D50

Když si natahuji nohy, abych pohodlně dosáhl na pedály, mechanik se pobaveně šklebí. Vedle stojící nervózní šéf hlasitě lamentuje a chvílemi se možná i modlí, za volant D50 totiž poprvé usedá řidič, jemuž v žilách nekoluje italská krev. Raffaele Terlizzi je u Lancie strážcem historického oddělení a veterány jsou jeho koníčkem. Zná na nich každý šroubeček, každičkou olejovou skvrnku a také veškeré vtipy o nich kolující. Příběh D50 se začal psát počátkem 50. let. Konstruktér Vittorio Jano tehdy dostal za úkol sestrojit pro Lancii závodní model – modernější, hezčí a rychlejší než všechny ostatní soudobé vozy, čímž byl myšlen především Mercedes W 196. Jano nejprve představil monopost s šikmo uloženým osmiválcem za předními, poháněnými koly. Takto svérázné uspořádání umožnilo postranní umístění kardanu a dosažení velmi nízkého těžiště. Prskající 2,5litrový agregát V8 byl připojen k vzadu uložené pětistupňové převodovce. Mezi nezávisle zavěšenými koly konstruktér umístil úzké nádrže, výhodné pro plynulé obtékání vzduchu. Jejich objem 200 litrů na závod stačil, navíc na rozdíl od obvyklých zadních nádrží i v poloprázdném stavu zaručovaly nezměněné jízdní vlastnosti. (více v čísle 09/15)