Škoda-Sentinel

Řidiči dnešních nákladních aut možná mají „tvrdej chleba“, ale ve srovnání s tím, co zažívali jejich předchůdci před devadesáti lety, si žijí jako v bavlnce. Nastartují otočením klíčku, během pár minut mají v kabině útulné teplo a v pohodlí odpružené sedačky si dopřávají pomoc vymožeností moderní doby. Hodinu po startu už mají v zádech dobře osmdesát kilometrů. To parní Sentinel z roku 1925 se po hodině teprve dává do pohybu a jeho řidič, od zatápění špinavý a zpocený jako čert, začíná druhou šichtu – vlastní jízdu s parovozem. Když jsme s nadšenci z žamberského Muzea starých strojů a technologií domlouvali naši návštěvu, bylo z jejich hlasu cítit, že se jim do focení jízdních záběrů dvakrát nechce. „Když to je zabité celé dopoledne. Leda, že byste si to sami roztopili,“ zněla férová nabídka a pro nás jasná výzva. Sentinelu stojím tváří v tvář poprvé. Z dálky a hlavně zezadu vypadá jako každý jiný náklaďák, zepředu už můžeme vypozorovat dost zásadní rozdíly. Pod designově zvlněnou přídí vykukuje masív kotle a kabina je skrz na skrz propíchnutá komínem, takže vypadá jako špíz připravený na gril. (více v čísle 03/14)